sobota 19. prosince 2009

JÍDLO

Na návštěvě u manažera hrnců

V posledním díle naší kulinářské soutěže nahlédneme do kuchyně vítěze projektu Online kuchařky studentských jídel. Na degustaci pórkové polévky s vločkami a uzeného tofu s dýňovou omáčkou a jasmínovou rýží nás pozval Martin Malec, student psychologie a digitálních médií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Celý příspěvek

Martin Malec preferuje jednoduchá jídla, rád zkouší nové věci a naučil se recepty nevnímat jako dogma, ale spíše jako odrazový můstek pro spuštění vlastní inspirace. Jeho nejoblíbenější surovinou je dýně hokaido, kterou nejčastěji kupuje na vyhlášeném brněnském Zelňáku. Na jídlo si rád zajde do makrobiotické restaurace na Jaselské ulici a jeho kulinářský sen je ochutnat původní mexickou kuchyni. Své recepty uveřejňuje také na vlastním foodblogu
http://malec.borec.cz/vareni.


O tom, že Martina vaření skutečně baví, nás přesvědčil již jeden z e-mailů, které nám v průběhu sbírky receptů do Online kuchařky studentských jídel poslal. Stálo v něm: „Pokud by bylo užitečné, kdybych takhle občas - aniž bych se k něčemu zavazoval - nafotil pokrm co dělám a dodal k tomu recept, tak řekněte.“ Když jsme se mu posléze ozvali s nabídkou, že bychom o něm a jeho vaření rádi napsali, natočili a nafotili příspěvek, dostalo se nám obratem stručné odpovědi. „Jo, může být.“ A tak jsme tedy byli pozváni na jeden sobotní oběd k Martinovi Malcovi.


Martin, rodák ze Ždáru nad Sázavou, se dostal do Brna před třemi lety, když nastoupil na vysokou školu. První rok bydlel spolu s dalšími čtyřmi kamarády v paneláku na Vinohradech, nyní si už druhým rokem užívá soukromí a, jak sám spokojeně dodává, takové „pohodičky“ na privátě v Juliánově. O vaření se začal zajímat již před pár lety. Z původně zamýšleného „koníčka“ se brzy se stala i určitá nutnost. S ohledem na to, že je Martin ještě částečně finančně podporován rodiči, velmi záhy si uvědomil, že každodenní stravování po restauracích jeho skromný studentský rozpočet neunese. Ačkoli do menzy občas zašel a i nadále chodívá, ne vždy je zcela spokojen s tím, co se na jídelníčku objevuje. Martin se naučil, že chce-li něco od svého těla, musí mu také dodat odpovídající energii. Ve svém stravování se tak nechává nezřídka inspirovat makrobiotikou a jejími zásadami. „Když potřebuju celý den fungovat, musím zkrátka počítat s tím, že smažák, ačkoli chutná fajn, není tou nejlepší volbou. Po takovém obědě jsem zralý spíš na to, abych si dal pořádnýho šlofíka, spíš než na psaní nějaké seminárky. Zkrátka jím všechno, ale přemýšlím nad tím, kdy to jíst.“ Martin se smíchem říká, že dokud bydlel doma, rodiče mu v tomto ohledu vzorem zdravé výživy zrovna nebyli. Tatínek nejčastěji prý „vaříval“ párek v rohlíku a maminka byla věrná poctivé české kuchyni.


O tom, že Martin preferuje jednoduchá, lehká a rychlá jídla nás přesvědčil i dnes. Mezitím, co si povídáme o jeho postojích k vaření, ohání se zkušeně svým nožem, který si před pár dny koupil na tradičním vánočním trhu na Zelňáku a s nímž je, jak říká, „navýsost spokojený“. Pod jeho rukama se tak postupně vystřídá zelenina, kterou mnozí z nás nezkonzumují ani za dva týdny – mrkev, brokolice, pórek, dýně hokaido, zelí.


Polévka, jež se skládá pouze z vody, hrsti ovesných vloček, na kolečka nakrájeného malého pórku, soli a kmínu se již vaří na plotně. Brzy k ní přibudou i další hrnce, v nichž se dusí zelenina. „Ono to nevypadá, ale zkoordinovat tolik hrnců najednou, zkoordinovat timing všeho, co se právě vaří. Já si skutečně mnohdy připadám jako úplný manažer hrnců,“ vysvětluje Martin a poctivě nahlíží pod všechny pokličky.

Ukazuje nám svůj malý sklípek, kde uchovává v chladu všechnu zeleninu a mimo jiné také jeden skutečně „veliký pytlík“ jasmínové rýže. Má úctyhodných 10kg a Martin jej objevil v jednom vietnamském obchodě na Olomoucké. Oslovil jej nejen svojí praktičností (proč běhat každý týden pro malý pytlík rýže), ale také svoji výhodnou cenou. Zatímco v běžném super- či hypermarketovém řetězci či v některé z prodejen zdravé výživy dá za kilo jasmínové rýže 50 až 70Kč, v tomto obchodě jej v přepočtu vyjde na 35Kč. „Tahle rýže není sice o moc zdravější než klasická dlouhozrnná či parboiled, ale její vůně je nepřekonatelná. Na rozdíl od basmati rýže je také výrazně lepkavější, takže se často používá pro přípravu tradiční asijské kuchyně,“ doplňuje fundovaně Martin.


Poté, co je polévka i zelenina s jasmínovou rýží pro hlavní chod uvařena, Martin ještě nakrájí uzené tofu. V kuchyni se mezitím vytvořil líbezně vonící opar, který nemůže odsát digestoř z prostého důvodu, protož v kuchyni není. „S tím, že se v této kuchyni bude skutečně vařit, nejspíš při pořizování vybavení nikdo nepočítal“, laškuje Martin, když přináší na stůl jídlo …


Pak už však příliš nemluvíme. Plná ústa nám to totiž nedovolí. A i kdyby, byla by to nesmírná škoda, kazit si požitek z lahodné dýňové omáčky hokaido zbytečnými slovy. Sobotní dopoledne se tak vskutku vydařilo. Ukázalo se totiž, že Martin je nejen milým a pozorným hostitelem, ale také dobrým kuchařem. A takové spojení je, jen uznejte, milí studentští gurmáni, zkrátka geniální.

Dobré chutě a nadšení vařit Vám za tým žurnalistů na-lajně přeje Iva


úterý 15. prosince 2009

Studium

Žiji normální studentský život, říká studentka na vozíčku

Na vozíčku je už od dětství, měla dětskou mozkovou obrnu. Přesto žije a studuje v Brně a za rodiči, kteří žijí v Moravanech u Kyjova, dvaadvacetiletá Ladislava Blažková dojíždí pouze o víkendu. „Naši jsou v pohodě, vždycky mě všude pouštěli. To, kým jsem teď a kam směřuji, je víceméně jejich zásluha,“ říká Laďka, která studuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity žurnalistiku a sociální politiku a práci.

Celý příspěvek

I když se sama chystá na dráhu budoucí novinářky, nedávno se i ona dostala do médií. O Laďce napsala článek Mladá Fronta Dnes. „Ve spolupráci s Kontem bariéry dělají každý rok vánoční sbírku a letos oslovili mě,“ vysvětluje Laďka. Díky sbírce by mohla získat elektrický vozík, který by jí umožnil být samostatnější. Sama by na něj ale neměla peníze.
Na FSS se přihlásila hlavně kvůli žurnalistice, přijali ji ale také na speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě. „Důležitým faktorem při rozhodování bylo i to, že budova Fakulty sociálních studií je bezbariérová a nově zrekonstruovaná. Ale když jsem se sem hlásila, vůbec jsem nevěděla, jak to tady vypadá,“ vypráví Laďka. I přes bezbariérovost se však na fakultě najdou místa, kde má problémy. „Některé dveře jsou úzké. Mám naštěstí úzký vozík, který projede šedesát centimetrů širokými dveřmi. Mám trochu problém se trefit, pokud jedu sama.“ Na rozdíl od svých spolužáků ale nemůže do školy hlavním vchodem, protože jsou tam všude schody. „Chodím zadním vchodem. Tam musím zazvonit na vrátnici a počkat, až přijde pan vrátný, který mi otevře, a můžu do školy. Většinou přijdou rychle. Párkrát se mi sice stalo, že jsem čekala, ale to bylo proto, že tam třeba zrovna byl jen jeden vrátný, který musel něco dodělat,“ popisuje Laďka. Pohybovat se sama po Brně by pro ni byl problém, má však k dispozici osobní asistenty. „Při Masarykově univerzitě funguje středisko Teiresiás pro pomoc studentům se specifickými potřebami. Ze střediska mi poskytují asistenci. Lidi, většinou studenti, mě vozí ze školy a do školy. Když jsme například dělali anketu do Úvodu do zpravodajství, šel se mnou asistent,“ říká Laďka. Tuto pomoc ze strany univerzity velmi oceňuje. „. To, že mi pomůžou s dopravou, je pro mě velké ulehčení studia, protože jinak bych nedělala nic jiného, než se dopravovala do školy. Doprava je pro mě totiž to nejkrizovější, co můj handicap skýtá. Ale mám spoustu kamarádů a známých, kteří jsou ochotní mi pomoct.“ I když v Brně studovala už na střední škole pro handicapované, myslí si, že na FSS je to lepší. „Na střední škole jsem si poprvé uvědomila, že jsem na vozíku a že mám nějaký handicap. Chodila jsem na normální základní školu, kde jsem neměla problém. Pokud jsme někam šli, bylo to buď bezbariérové, abych tam mohla, nebo pokud tam byly překážky, tak mi spolužáci pomohli. Na střední škole se třeba jelo do Vídně, ale vozíčkáři tam nemohli jet, protože Vídeň je bariérová,“ vzpomíná Laďka. Na fakultě ji podle vlastních slov lidé akceptují a když má nějaký problém, například dostat se z výtahu, pomáhají jí i neznámí spolužáci. „Tak mi pomáhají zůstat nad věcí. Nechci totiž brečet, že jsem na vozíku, stejně to nic nevyřeší a nic s tím neudělám. Chodit se už nenaučím a musím disponovat s možnostmi, které mám,“ říká. Laďka se ráda chodí bavit se spolužáky například do kavárny nebo hospody. „Myslím si, že žiji normální studentský život,“ dodává.


čtvrtek 10. prosince 2009

Hospody v Brně

Které jsou nejlepší a kam raději nechodit

Najít v Brně hospodu není vůbec těžké, neboť jsou téměř doslova za každým rohem. Která je ale nejlepší pro studenta, který si potřebuje odpočinout po dni plném spousty náročných přednášek? Žurnalisti-na-lajně podrobili důkladné analýze tucet vybraných hospod roztroušených většinou poblíž středu města. Výsledek tohoto snažení je shrnut do následující recenze.

Celý příspěvek

Všechny posuzované hospody najdete na přehledné mapě, obsahující kromě základních informací o podniku i jeho bodové hodnocení: čtyři kategorie převedené pomocí váženého průměru do výsledného skóre. Nejdůležitějším kritériem se stala chutnost nápoje, v tomto případě piva, poloviční důležitost mělo prostředí, a čtvrtinovou obsluha a rovněž kvalita toalet. Vysoké bodové hodnocení však neznamená, že daná hospoda je tou nejlepší právě pro studenty…


Zobrazit hospody v Brně na větší mapě

Sportbar Na Poště
Jaselská 2

Hodnocení
Pivo: 4,5
Obsluha: 6,0
Prostředí: 3,0
Toalety: 4,0
Celkem: 4,25

Protože tento podnik je nejblíže FSS, byl logicky první na recenzím pořádku. Bohužel krátká vzdálenost od fakulty je nejspíše pro žíznivého studenta jediná výhoda tohoto sportbaru. Točené pivo (Starobrno) je sice nižší ceny – půllitr za 23 korun –, ovšem nevalné chuti. Petr Fiala, náhodný návštěvník, o něm lakonicky prohlásil: „Pěkně hnusné.“ Obsluha ho sice přinese během chvilky, je-li to ovšem nějaké povzbuzení, o tom lze pochybovat.

Prostředí je rozděleno na dvě části – tmavou hernu a prostor u baru – s otlučenými kovovými stolky (na některých chyběly podtácky), čtyřmi televizemi a projekčním plátnem. V době návštěvy bylo v podniku pouze několik mužů a barmanka. Jak řekl Fiala: „Sportbarová sestava.“

Puxpub
Jaselská 11

Hodnocení:
Pivo: 6,5
Obsluha: 7,0
Prostředí: 8,0
Toalety: 6,0
Celkem: 6,9

Jen o kousek dál od FSS – ale jen tak, aby stále mohl těžit z výhody blízkosti – leží Puxpub, mezi studenty dosti známý a oblíbený podnik. Není se čemu divit – prostředí je sice otevřené s velkou hustotou stolů, ovšem moderní a oku lahodící. Toalety jsou na tom hůře – urvané prkýnko, chybějící toaletní papír, nefunkční sušák rukou.

Karel Hájek ocenil širokou nabídku piv. „Je to netradiční záležitost,“ řekl. Námi ochutnaným Svijanům (za 25 korun), ačkoliv nebyly špatné, do očekávané kvality leccos chybělo. Přesto, především díky rychlé, převážně dívčí obsluze, ucházející chuti piva, a fotbálku, lze Puxpub doporučit k návštěvě.

Maxim
Gorkého 12

Hodnocení
Pivo: 3,5
Obsluha: 4,0
Prostředí: 4,0
Toalety: 5,0
Celkem: 3,9

Restaurace poblíž Filozofické fakulty upoutala hned po vstupu, bohužel negativně: i přes nízký počet hostů v ní bylo dosti zakouřeno a klimatizace snad vůbec nefungovala. A výtek bylo víc: smradlavé a neumyté záchody, naštěstí alespoň s papírovými ručníky, pomalá obsluha a výzdoba z plastových kytek – ukázalo se, že i ty mohou vypadat zvadle, až přestárle. Pivo drželo krok s prostředím – laciné, za 23 korun, nepříjemně hořké a trochu mýdlové ze špatně vypláchnuté sklenice.

Jan H., jeden z mála hostů, podnik ohodnotil jako „hospodu v provinčním maloměstě.“ Na přímý dotaz řekl: „Tímto eufemismem chci naznačit, že to tu vypadá jako hospoda v nějaké díře.“. A jak řekl, již se do Maxima nevrátí. Není důvod s ním nesouhlasit.

Rock pub Hobit
Gorkého 15

Hodnocení
Pivo: 1,5
Obsluha: 1,0
Prostředí: 0,0
Toalety: 3,0
Celkem: 1,3

Na ulici Gorkého se jistě nachází i dobrá zařízení, ale ani Rock pub Hobit k nim nepatří. Tato lehce psychedelická hospoda zaujala zhuleným barmanem (jméno nebyl schopen sdělit) – po deseti minutách čekání ho recenzent přišel požádat o pití, a on se jen podivil: „Tys taky přišel těmahle dveřma?“ Zážitek pokračoval v podobném duchu – barman minul stůl a díky hlasitému tuc tuc z reproduktorů nešel přivolat zpět. Nakonec pivo přinesl – Plzeň za 30 korun. Chutnala mizerně, ale vypít se dala. Prostředí pochopitelně zakouřené, stoly omlácené a oprýskané, židle bez opěradel, navíc podezřele vrzající. Díky členitosti prostoru má host ovšem dost soukromí.

Ohlasy dalších návštěvníků jsou smíšené. Adéla D. prohlásila. „Jednou jsem se tu bála být sama u stolu.“ Jaromír Blažek upozornil na upíří zrcadlo na toaletě: „Rám je vyplněn něčím, co vypadá jako odraz protější stěny, takže se člověk v tom jakože zrcadle vůbec nevidí. This is it!“ dodal nakonec. Petra Vaňková na prosbu o názor jen vyfoukla kouř (i ona kouřila marihuanu) a řekla: „Nejlepší hospoda.“ Žurnalisté-na-lajně ovšem varují: Rock pub Hobit rozhodně nenavštěvujte!

U Bláhovky
Gorkého 96/54

Hodnocení
Pivo: 7,5
Obsluha: 8,0
Prostředí: 7,0
Toalety: 5,0
Celkem: 7,1

Na rozdíl od předchozích dvou podniků patří Bláhovka rozhodně k těm lepším – pokud seženete místo k sezení. Proto je jasné, že pro znavené studenty není příliš vhodná. Plzeň chutná dobře – za 36 korun by však mohla chutnat ještě lépe. Prostředí je správně starosvětské – se všemi výhodami a nevýhodami: oprýskané stoly jsou stylové, zastaralé pisoáry a umyvadlo na chodbě již nikoliv. To ovšem vynahrazuje rychlá obsluha, ačkoliv nejspíš díky věčnému návalu hostů trochu nerudná. Přesto – Bláhovku, i proto, že se jedná o legendární hospodu, stojí za to navštívit.

Pod lékárnou
Slovákova 1

Hodnocení
Pivo: 6,5
Obsluha: 6,5
Prostředí: 7,0
Toalety: 9,0
Celkem: 6,9

Steak bar, ležící o trochu blíže FSS než jeho sourozenecký podnik Modrá růže, je otevřen až do ranních hodin a točí dlouhou řádku druhů piv. Čtrnáctistupňový Kvasar z Černé Hory za 25,- doporučený štamgastem Petrem Z., který o něm prohlásil: „Má nejlepší poměr lihokorun.“, chutná dobře, navíc se na stole objevil jen chvíli po objednávce.

Prostor působí hutně – jedna dlouhá místnost plná stolů je chytře členěna rozličnými přepážkami (například visící Jawou). I v neděli v noci je plno, a důvod je jasný. Jak řekl jeden z hostů, Aleš Stráňka: „Líbí se mi tu.“ Žurnalistům-na-lajně se Pod lékárnou také líbí, a proto ji doporučují k návštěvě.

Výtopna
Hlinky 34

Hodnocení
Pivo: 6,5
Obsluha: 6,0
Prostředí: 9,0
Toalety: 9,0
Celkem: 7,4

Vítěz bodového hodnocení – ovšem nutno přiznat, že je to především díky prostředí. Vláčky a kolejiště nadchnou snad každého návštěvníka mužského pohlaví staršího tří let. Pivo sice kvalit výzdoby nedosahuje, ale není špatné – Plzeň za 36 ovšem studenta nepřiláká tolik jako mašinka se strojvůdcem Hankou, který je jedním z „obsluhujících“ – po zadání objednávky hospodskému vám totiž pití přiveze vláček. Pohled na vagónky přivážející naplněné půllitry je okouzlující, bohužel se jedná o způsob efektní, nikoliv efektivní. I při zpola zaplněné hospodě se často vyskytují zácpy a pivu padá pěna. „Zásobování vázne,“ komentovala Eliška M. poté, co zpozorovala stojící soupravu se svojí objednávkou.

„Smutné na Výtopně je,“ upozornil Radomír Novák, „že i záchody jsou tu jako ve vlaku. Musíte šlapat,“ dodal. Jednalo se však o žert – záchodky mají podobu běžné, nepohybující se toalety a jsou na vysoké úrovni a. Ostatně jako celá Výtopna; proto i přes velkou vzdálenost od FSS a vyšší ceny stojí za návštěvu.

Na Moraváku
Moravské Náměstí 10

Hodnocení
Pivo: 5,5
Obsluha: 6,0
Prostředí: 3,0
Toalety: 2,0
Celkem: 4,5

Nevelký podnik na Moravském náměstí nemá moc co nabídnout. Vypadá jako miniaturní školní jídelna s novými stoly a zaprášeným výčepem. Točí se zde Staropramen – levně, desítka za 21 korun, dvanáctka za 23. Chuť piva je ovšem průměrná a nevýrazná, ostatně jako celá hospoda. „Vyzdvihnout“ se dají jen pomočené a zakálené toalety bez světla a označení dámy/páni. Dívky, poté, co si ad hoc určí dámskou kabinku, se navíc nemohou zamknout. Nemusí se však cítit diskriminovány, neboť hoši jsou na tom stejně. Hospoda si tudíž vysloužila doporučení: nenavštěvovat!

Muzejka
Moravské Náměstí 15

Hodnocení
Pivo: 3,5
Obsluha: 7,0
Prostředí: 8,0
Toalety: 6,0
Celkem: 5,4

Pivnice a restaurace s úrovní a příslušnými cenami – pro studenty poněkud vyššími. Prostředí je ovšem velmi pěkné, s nízkou hustotou stolů, což spolu s vysokými stropy vytváří téměř perfektní akustické podmínky. Garantujeme, že běžně hlasitou řeč sousedů vůbec nezaslechnete. Skvělý dojem kazí dvě věci: jednak hudba – jeden z hostů, Jan Marek, ji označil za „rytmický shit.“ Zadruhé je to pivo – Plzeň za 35 korun chutnala otřesně a chutí se od očekávaného standardu hodně lišila – tak, že se sotva dala vypít. Nebýt toho, Muzejka by jistě získala lepší hodnocení. Na druhou stranu, piva je větší výběr, a proto stojí za návštěvu a další pokus.

Labyrint
Smetanova 51

Hodnocení
Pivo: 5,0
Obsluha: 5,0
Prostředí: 5,0
Toalety: 4,0
Celkem: 4,9

Hospůdka s velmi přiléhavým názvem, bohužel ležící notnou chvíli cesty od centra. V malých místnůstkách se sice špatně orientuje (možná proto je obsluha tak pomalá), ale zato působí útulně. Bohužel, o miniaturní toaletě nelze říct totéž.

Pivo, Kozel mdlé chuti za 23 korun, patří do průměru. Navíc v době návštěvy nebyla k dispozici v nápojovém lístku inzerovaná Plzeň – těžko říct, zda je to na škodu.
Stručně řečeno – Labyrint stojí za návštěvu, jen pokud máte cestu okolo.

Kometa pub
Kounicova 20

Hodnocení
Pivo: 4,5
Obsluha: 7,0
Prostředí: 7,0
Toalety: 8,0
Celkem: 5,9

Pro fanoušky brněnského hokeje nejspíš nejoblíbenější podnik, ty ostatní oslepí bílé stěny a jasné světlo. Cílem bylo vytvořit vzhled stadionu – to se povedlo perfektně (led ovšem zcela chybí) – ovšem méně intenzivní osvětlení by asi nebylo na škodu. Jakmile si oči zvyknou, dojem je nicméně velmi dobrý, stejně jako výhled na spousty televizí.

Obsluha, velmi vstřícná a rychlá, bohužel nosí pouze Starobrno (a Heineken) v jeho nejlepším stavu – což se rovná průměrné chuti. Té rozhodně neodpovídá cena – 27 korun za desítku, 28 za jedenáctku. Toužíte-li po Starobrnu, zajděte radši do pivovaru, vábí-li vás ovšem hokej, či jiné sporty, je Kometa pub dobrou volbou.

Strakonický dudák
Vachova 8

Hodnocení
Pivo: 5,0
Obsluha: 8,0
Prostředí: 5,0
Toalety: 4,0
Celkem: 5,3

„Normální hospoda. Prostě to, co člověk od hospody čeká,“ popsal Dudáka host Adam Pospíšil. Má pravdu – v hospodě je mírně zakouřeno a dým je pouze líně odsáván. Dřevěné obložení stěn i lavice a stoly zažily lepší časy, ovšem působí stále bytelně. Toaleta je čistá, ale pisoárů málo a chybí mýdlo i papírový ručník – k dispozici máte pouze látkový. Pivo chutná na první lok dobře, pak klesne do průměru. Točí se Strakonický dudák, dvanáctka za 26 korun, a další druhy dle příležitosti.

Předností je klasická hospodská atmosféra a obsluha – rychlá („Nosí to tak akorát,“ řekl Pospíšil) a ochotná (dehydratovaným hostům natočí do půllitru klidně vodu). Strakonický dudák je ideální studentská hospoda, bohužel do dokonalosti pár věcí chybí.

úterý 8. prosince 2009

Studium

"Mówisz po polsku?" Jak se studuje v češtině, když nejste Čech.

Většina z nás má tu výhodu, že studuje v jazyce, který je nám nejbližší. Najdou se však mezi námi i takoví, kteří to "štěstí" nemají a studiem se prokousávají s pomocí slovníků a wordovské kontroly pravopisu. Jak tito lidé žijí? Znají se navzájem? Nebo je to jen uměle vytvořený fenomén, který se ve skutečnosti na naší Univerzitě nevyskytuje?

Celý příspěvek

Každý student se za dobu svého pobývání na některé z fakult Masarykovy Univerzity minimálně jednou setká s někým, jehož mateřštinou není český jazyk. Na přítomnost zahraničních studentů, kteří k nám přišli nabývat vědomosti z nejrůznějších koutů světa, si už většina lidí zvykla. Potkáváme je na chodbách školy i kolejí, jezdíme s nimi nočními rozvozy, slyšíme je řešit své problémy na studijním nebo hledat cizojazyčnou literaturu v knihovně. Jsou pro ně určeny konkrétní kurzy a studijní obory, takže se s nimi většinou nesetkáme na běžné přednášce nebo semináři. Obecně se o nich ovšem ví a nejsou tak pro obyvatele fakulty žádným překvapením. Mnohem méně nápadnou částí studentského spektra, tvoří studenti, kteří sice také po bližším přezkoumání nemluví tak úplně česky, ale přesto s námi bez problému studují. Řeč je o lidech, kteří žijí v České republice, mluví krásně česky, ale pokud bychom se jich poněkud netaktně zeptali na národnost, odpověděli by nám něco velmi zajímavého. Naše univerzita má mezi svými studenty nemalý počet Maďarů, Poláků, lidí z Balkánu a Ukrajiny, kteří se dokázali po všech směrech téměř dokonale začlenit mezi ostatní studenty.

Na brněnských vysokých školách studuje více než 200 Poláků, kteří z velké většiny pocházejí z okolí Českého Těšína. Lze je potkat na všech fakultách naší univerzity. Většinou se všichni navzájem alespoň trochu znají – chodili společně na střední nebo bydlí kousek od sebe. Zajímavé na nich je to, že se i tady v Brně setkávají a podnikají různé akce. Připomíná to nějaký druh klubu, který funguje podle svých vlastních pravidel. Všichni mezi sebou mluví zvláštní směsicí polštiny a češtiny, které nezkušené ucho nemá šanci porozumět a chovají se jako kamarádi, i když se třeba právě vidí poprvé. Společné kořeny jsou přece jenom poměrně stmelující. A tak když se dva Poláci setkají například v tramvaji, jsou schopni, aniž by se znali, bez problému navázat rozhovor.


Zobrazit místo Odkud pocházejí Poláci na MU na větší mapě

Tady v Brně se ve větším množství pohybují většinou v okolí areálu kolejí VUT Pod Palackého vrchem, lidově známým jako „Palačák“. Ve zdejších studentských klubech nebo hospodách je potkáte téměř vždy, stačí se jen zaposlouchat. Někdy je možné na ně narazit také v blízkosti Právnické fakulty – v klubech Alterna a A2. Klidně je můžete oslovit, jejich čeština má sice někdy poněkud divný přízvuk, ale jinak ji ovládají velice dobře. Část z nich si vytvořila zázemí na katedře polonistiky na Filozofické fakultě, ale dá se říct, že jinak jsou roztroušení téměř po všech oborech, které vysokoškolské studium v Brně nabízí. Se studiem většinou nemají problémy. Stačí si zvyknout na odborné pojmy v češtině, které se někdy liší a přežít tak pár počátečních trapných chvil, kdy opravdu nevíte, o čem ten přednášející mluví. Někdy je pro ně složitější písemný projev. Přece jenom polská a česká slovíčka a taky rozdílná gramatika se někdy pletou. Naopak výhodou pro ně je, že mají možnost čerpat z polské odborné literatury. A tedy zatímco se většina studentů trápí s anglickými texty, je zde pro ně celkem dobrá šance, že se při troše štěstí dají sehnat v polštině. Tihle lidé se většinou dobře orientují v čemkoli, co je spojeno s Polskem. Takže jestli na některé přednášce narazíte na někoho, kdo s vyučujícím vášnivě diskutuje na téma polského volebního systému, objevů Marie Curie-Skłodowské nebo básních Adama Mickiewicze, je zde velká pravděpodobnost, že jste narazili na Poláka. Směrodatným znamením může být také divné jméno, nejčastěji obsahující „cz“, „sz“ nebo podobné zlomyslnosti, které ne vždy jdou přečíst. Ze začátku se tedy většině běžných studentů může jejich komunita zdát trochu uzavřená a specificky fungující. Když se ale překoná počáteční nedůvěra, přijde se na to, že to jsou ve skutečnosti zajímaví lidé, kteří naši univerzitu obohacují o další nevšední prvek.

JÍDLO

On-line kuchařka studentských jídel uvádí:

Do třetice a zároveň naposledy Vám přinášíme tipy na chutné, rychlé a levné recepty ideální (nejen) pro studenty, kterým - s blížícím se zkouškovým obdobím - začíná docházet trpělivost a peníze. Autory dnešních receptů jsou absolventi oboru Informační studia a knihovnictví FF MU Karina a Petr, student psychologie a nových médií FSS MU Martin Malec a Tadeáš z pražské ČVUT.

Celý příspěvek


Křupavé brambůrky s česnekem

Nákupní lístek:
8 větších brambor (cena dle sezóny - cca 7-20 Kč)
10 lžic olivového olej (100-120Kč/l)
4-6 stroužků česnek (cca 80Kč/kg)
koření "na pizzu" (10-20Kč)

Množství surovin vystačí na dva plechy.


Postup:
Nejprve je důležité brambory pořádně odrhnout, protože se nebudou loupat. Poté je nakrájíme na tenké plátky - čím slabší, tím budou chutnější. Bramborové plátky poklademe na plech, který buď předem vymažeme trochou olivového oleje, nebo vyložíme pečicím papírem. Není dobré, plátky "vrstvit", protože by se pořádně neopekli (a to by strávníka, věřte mi, pěkně mrzelo! :-)

Brambory posypeme nadrobno nakrájenými plátky česneku a voňavým kořením. Na závěr brambůrky polejeme olivovým olejem a dáme péct při 180-200 stupních na 35-40min do trouby.


A pak se už jen chodíme koukat "okýnkem", jestli už je to hotové, ochutnáváme a zhluboka dýcháme, protože ta omamná vůně česneku a pečených brambor je doslova božská!
(autor receptu: Karina)

Teplé rohlíky

Nákupní lístek:
6 rohlíku (kus 1-2Kč)
100g salámu/šunky (10-15Kč/100g)
100g tvrdého sýra (10-15Kč/100g)
3 lžíce horčice (kelímek 5-10Kč)
3 lžíce kečup (cca 20Kč)
1 paprika (cena dle sezóny 20-50 Kč/kg)

Množství surovin vystačí pro dva "tak akorát" hladové nebo pro jednoho "pořádně" hladového.


Postup:
Samotná příprava je velmi jednoduchá - rozřízneme rohlík, dle vlastní invence naklademe dovnitř ingredience a dáme zapéct do toustovače. :-)


Toto jídlo je nejvýhodnější připravovat, když mají ve velkých obchodních centrech "v akci" rohlíky, šunku, eidam apod. Jídlo Vás tak vyjde velmi levně a navíc si při nákupu užijete "kopec legrace". :-) Ať už ale rohlíky budou stát korunu, nebo dvě, určitě Vás vyjdou na méně než i ten sebelevnější tousťák ... Dobrou chuť.
(autor receptu: Petr)

Brokolicová rýže s nivou

Nákupní lístek:
1 pytlík rýže (15-30Kč/balení se 4 pytlíky)
200g nivy (15-20Kč/100g)
1 brokolice (cena dle sezóny 10-25Kč/kg)
1 rajče (cena dle sezóny 15-30Kč/kg)
sůl

Množství surovin vystačí pro 1-2 osoby.

Postup:
Příprava je (vele)jednoduchá, výsledek chutově nezapomenutelný. :-) Dáme vařit do dvou hrnců cca 1l osolené vody. Až přijde voda k varu, vložíme do jednoho propláchnutý pytlík rýže, do druhého brokolici. Podle gusta nakrájíme nivu na kousky, anebo ji nastrouháme. Až se rýže uvaří, naservírujeme ji na talíř (samozřejmě již bez pytlíku:-), posypeme nivou, kousky brokolice a ozdobíme rajčátkem ... Samozřejmě i v tomto receptu můžeme nivu nahradit klobásem. :-) Dobrou chuť.
(autor receptu: Tadeáš)


Tvarohové řezy

Nákupní lístek:
na korpus
300g celozrnné hladké mouky
200g Hery
100g cukru
1 lžíce hořkého kakaka
trocha vody

na náplň
500g tvarohu (15-20Kč/250g)
100 g cukru
1 vanilkový puding
100g rozinek
2 vanilkové cukry


Postup:
Suroviny na korpus smícháme a řádně prohněteme tak, aby vzniklo vláčné tětso. To posléze vyválíme a dáme na plech. Korpus poté propícháme vidličkou, aby se nám při pečení nedělaly "bubliny". Poté ušleháme všechny suroviny na náplň a směs vylijeme na plech. Pečeme v předem vyhřáté dtroubě při 150 stupních 25-35 minut.
(autor receptu: Martin Malec)

Milí čtenáři, sbírka receptů do On-line kuchařky studentských jídel byla oficiálně ukončena 6. prosince 2009. Všechny došlé recepty v následujícíh dnech vyhodnotíme a již v příštím týdnu Vám představíme vítěze neoriginálnějšího receptu. Máte svůj tip? Podělte se s námi o něj prostřednictvím komentáře!




neděle 6. prosince 2009

Skromný pokrm v Krmítku již na čtyřech fakultách MU - pokračování

Všechny čtyři pobočky Krmítka vedeny jedním provozovatelem v podobném stylu. Pracovat zde mohou pouze studenti (zpravidla jsou přijímáni takoví, kteří již mají nějaké zkušenosti s prací v podobných zařízeních), pořádají se zde filmové večery, nabídka je velice podobná a cenové hladiny také. Přesto se tyto pobočky v mnohém se mezi sebou liší. Podívejme se na jednotlivé pobočky z pohledu jejich návštěvnosti, minulosti, speciálních akcí či spokojenosti studentů.

Celý příspěvek


Krmítko na FSS, Joštova 10
Tato pobočka je ze
všech nejčlenitější, student si může vybrat ze tří místností, kam si svou kávu odnese. Pro velkou část studentů FSS je Krmítko téměř životní nezbytností a najdeme je tam často i čtyřikrát týdně. Může to být dáno i tím, že studenti FSS mají nejdelší přestávky mezi hodinami a rádi svou půlhodinu volného času stráví v příjemném prostředí. Koná se zde nejvíce kulturních akcí – především jsou to výstavy či besedy, studenti kandidující do Akademického senátu si tento prostor volí také pro své předvolební kampaně. Tato pobočka je laděna do žlutých barev.

Krmítko na PdF, Poříčí 9
Vzniklo běhe
m zkouškového období loňského podzimního semestru. Je to nejmenší ze všech Krmítek. Možná proto si zde studenti často jen koupí bagetu a zase běží zpátky na výuku – obvykle nenajdou volný stoleček. Před Krmítkem byl v těchto prostorách bufet; někteří studenti říkají, že byl levnější, ale Krmítko je jim bližší svojí příjemnější atmosférou. Stěny jsou natřené na červeno.

Na fotografii vidíte přestavbu
bufetu na Krmítko během loňského roku.

Krmítko na
FF, Gorkého 7
Ze všech nejstarší pobočka. Ptali jsme se studentů, kam chodí raději; odpovědi směřovaly víceméně k tomu, že zajdou jednoduše tam, kam to mají blíž. Někteří studenti, zejména ti z vyšších ročníků, upřednostňují Domeček proto, že jsou na něj více zvyklí, že se tam všechno dělá víc „na koleně“ (např. hrníček s čajem je možné si odnést do jiné budovy a pak ho zase vrátit). Naopak mladší se shodují na tom, že Krmítko má příjemnější atmosféru. Jedna studentka prvního ročníku dokonce prohlásila, že Domeček vypadá spíš jako skautská klubovna než jako kavárna, a proto si raději dojde až do Krmítka. Opačný názor má studentka českého jazyka Ilona Kirchnerová: „Chodím radši do Domku,
většinu předmětů mám poblíž – a když chci jít do kavárny, tak jdu raději do nějaké nestudentské.“ Pokud jde o vzhled pobočky na Gorkého, jako jediná není vymalovaná jednotnou barvou – na stěnách jsou namalované rostlinné motivy.

Krmítko na ESF, Lipová41a
Tato pobočka se od ostatních liší nejvíce, a to tím, že funguje skutečně jako kavárna. „Tady na ESF existuje bufet, kde si studenti mohou koupit bagetu a jít pryč, takže zabezpečit tuto potřebu nebylo nutné,“ říká provozovatel Vladimír Tůma. Do Krmítka na ESF studenti chodí málo, podle svých slov tak jednou či dvakrát měsíčně, podle svých slov tehdy, když potřebují větší klid nebo si chtějí s někým popovídat. Existují ale i studenti,
kteří tam dosud nikdy nebyli, o existenci této kavárny na své fakultě vůbec neví, a když jsme se jich ptali na názor na Krmítko, byli by schopni nás poslat na veterinární fakultu. Na této pobočce na rozdíl od zbývajících tří poboček funguje obsluha; kávu si tedy můžete objednat od stolu a tam vám ji také přinesou. Nemusíte tedy napínat uši, kdy vás zavolají k baru, ani trnout, zda vám váš nápoj v nestřežené chvíli neodnese někdo jiný. Tomu odpovídají také vyšší ceny.
Mírně se liší také sortiment. Na této pobočce je bohatá nabídka kavárenských nápojů, také nápoje alkoholické, můžete si však koupit také kopečkovou zmrzlinu.
Pokud jde o speciální akce pořádané na Krmítku na ESF, zvláštností jsou salzové večery pořádané každé úterý – tehdy přichází renomovaný vyučující a zdarma naučí studenty základům salzy.
Tato pobočka je vymalována tmavomodře a osvětluje ji jen tlumené světlo lamp.



sobota 5. prosince 2009

Cestování

Neobyčejná cesta podruhé, tentokrát vlakem

Uběhl měsíc, během kterého měli čtenáři Žurnalistů na-lajně možnost podělit se o svoje příběhy z dojíždění. Prokázalo se, že vlaková doprava poskytuje svým zákazníkům neméně zvláštních zkušeností než autobusová. A také že je oblíbenější.

Celý příspěvek

Výsledky ankety

O výsledky se rozhodně nelze opírat, počet respondentů by musel činit alespoň 1000. V případě tohoto průzkumu jich bylo zaznamenáno jen 53. Jedná se tedy jen o orientační údaje.

1. otázka: Jak jezdíte za školou/domů?

a) autobusem – 37%
b) vlakem - 49%
c) autem, na motorce – 4%
d) nedojíždím – 10%

2. otázka: A jak často?

a) denně – 5%
b) každý týden, obtýden – 34%
c) jednou měsíčně – 39%
d) jak kdy – 23%



Předchozí příspěvek o dojíždění ZDE.

Vlaková story – příběh čtenářů

Poté, co se první příhoda odehrávala v autobuse, bylo rozhodnutí umístit druhou do vlaku nasnadě. Protože nejvíce inspirativními se staly zkušenosti ženy-čtenářky, je i vyprávění sepsáno v ženském rodě. Směr cesty je tentokrát z Brna, spravedlivému rozdělení všech opačných prvků do obou příběhů bylo tedy učiněno za dost.

Svými zážitky pro tvorbu přispěla:

Kateřina Kalábová, studentka 3. ročníku oboru Speciální pedagogika komunikační techniky, PdF, Univerzita Palackého, Olomouc


Trasa Brno – Olomouc

V Brně sice nebydlím ani nestuduji, ale toto město je pro mě podstatným přestupním uzlem. Vlak, kterým pokračuji ve své jízdě za školou do Olomouce, čekává na zpožděné vlaky, dokud nedojedou, což se nejednou stalo mou záchranou, když jsem i já do Brna nepřijela zrovna včas. Jednou sice stíhám přestup, přede mnou se ale rázem obejvuje další výzva, najít si místo. Zkouším kupé s párem mladých lidí, podle zavazadel nejspíš taky studentů. Dostává se mi odpovědi, že čekají ještě asi na tři lidi. Jelikož míst je osm, já se ještě vejdu. Za chvíli si přisedá ještě dvojice starších žen a vlak se pomalu dává do pohybu, avizovaní tři společníci nikde. Pravděpodobně ti dva doufali v soukromí, ale já a babičky jsme jim ho zkazily. Na druhou stranu se vlastně třech spolucestujících dočkali.

Jen vlak nabere rychlost, začínají postarší výletnice nad mapou rozebírat svůj itinerář, mladí, hladíce se na rukou a stehnech, si cosi vrkají do ouška a já si čtu, jízdenku připravenou k revizi. Nastalou chvíli ticha po odchodu „štiplístka“ přerušuje typický šustot alobalu, to když dámy vytahují svačinku v podobě řízků s chlebem. Jemné mlaskání se začíná ozývat i od tulícího se párečku, což stařeny s plnými ústy vyjeveně pozorují. Mít místo řízků popcorn, vypadaly by jak v kině v první řadě. Mazlové si nás nevšímají, ale je skutečně obtížné, abychom mohly udělat i my totéž. Obzvlášť ve chvíli, kdy slečna s rukou pod partnerovými džínsy zkoumá jeho pozadí se slovy: „Máš na sobě ty moje, jo?“

Ve Vyškově všichni čtyři spolucestující vystupují a já si konečně sedám k oknu. Klidu si neužívám dlouho, do vlaku se hrne škola jedoucí z volejbalového turnaje. Ke mně si samozřejmě sedá rovnou sedm rozjívených děcek. Pokaždé, když si někdo z nich doslova hrcne, já na sedadle nadskočím deset centimetrů do vzduchu. Jejich pubescentní komentáře se, jak jinak, nevyhnou ani mě. Kvůli svému tlustému svetru jsem pro ně hned paní čekající mimino. Upřeně a se zatnutými zuby se dívám do knížky a v duchu se modlím, ať jsme v Přerově co nejdřív.

Protože na přestup mám jen pět minut, z kupé vybíhám hned jako první. Nebo spíš vyskakuji, překonávajíc barikádu batohů, které si leniví školáci ani nebyli s to hodit nahoru nad sebe. Osobák do Olomouce stíhám a společnost mi přichází dělat asi pětapadesátiletá dámička. Celá je sladěná do černé a růžové. Pod černým kabátem odhaluje černý rolák a sukni. V černých silonkách oděné nohy si obula do vysokých růžových kozaček s hustě chlupatým lemem. Z krku si sundala růžovou šálu a z ramene stejně barevně vyvedenou kabelku. Z ní vytáhla apartní růžový pilníček, kterým si zdokonalovala tvar růžově nalakovaných nehtů. Když si všimla šmouhy na botě, promptně vytáhla ne jiný než růžový kapesníček. Při pohledu na svoje boty, kde takových vad na kráse byla asi tisícovka, jsem ztěžka polkla. Pocit trapnosti z neupravené obuvi mě ale nemusel trápit dlouho. Vlak začal zpomalovat, aby na olomouckém nádraží zakončil svou pouť.

středa 2. prosince 2009

Studium

Studenti neobvyklých oborů: nadšení i skepse

Často poslouchají věty typu: Co to vlastně studuješ? To je nějaký pseudobor. S tímhle teda uplatnění neseženeš. Budeš jíst suché rohlíky. Univerzita nabízí širokou škálu studijních programů. Ne každý si vybere práva nebo medicínu. Studenti klasické archeologie, teorie interaktivních médií, environmentálních studií a sociální antropologie vyprávějí o svém rozhodování po střední škole, studiu, názoru jiných lidí na jejich výběr i možném uplatnění.



Celý příspěvek





Studentka klasické archeologie: Titul ještě nic neznamená

Povzbuzen filmy typu Mumie, archeologa si leckdo představí jako zapáleného člověka, který zkoumá pyramidy, až najde objev, jenž do kapsy strčí Tutanchamona. Kristýna Klímková, studentka třetího ročníku Klasické archeologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, tyto představy upravuje a upozorňuje, že aby se ze studenta tohoto oboru stal druhý Champolion, musí mít pořádně ostré lokty.

„Chtěla jsem být egyptoložka, archeoložka nebo lingvistka. Chodila jsem na gymnázium se zaměřením na klasické jazyky, bavila mě latina. Chtěla jsem v ní pokračovat, samotná latina mi ale přišla málo perspektivní, proto jsem šla na klasickou archeologii,“ vypráví Kristýna Klímková.

Klasická archeologie se specializuje na Řecko, Řím a provincie a předměty ve škole podle studentky nemají s archeologií moc společného. Označuje svůj obor jako něco mezi lingvistikou a dějinami umění.

Po škole by Kristýna Klímková chtěla hlavně založit rodinu. Teď si přivydělává v administrativě a nevadilo by jí, kdyby v budoucnu dělala například asistentku ve firmě. „Nedokážu si představit, jaká je tady u nás perspektiva mého oboru. Chce to mít pořádně ostré lokty a odejít třeba do Itálie, aby se člověk dokázal prosadit. To, že budu mít titul, ještě nic neznamená,“ vysvětluje studentka.

„Někteří mí spolužáci tvrdí, že jim nevadí, když budou jíst suchý chleba, hlavně když se budou věnovat archeologii. To zní hezky, když je financují rodiče. Podle mě tento obor člověka neuživí,“ dodává Kristýna Klímková.


Studentka environmentálních studií a sociální antropologie: Studium mi dalo hlavně argumenty

Studenti, kteří se věnují ochraně životního prostředí, nosí batikovaná trička, dredy a ve volném čase se přivazují k chladícím věžím jaderné elektrárny Temelín, tvrdí stereotyp. Eliška Balharová, která na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity studuje environmentální studia a sociální antropologii, ale vypadá naprosto normálně a s úsměvem vysvětluje, co její neobvyklé obory obnáší.

„Lidé vůbec netuší, co vlastně studuju,“ krčí rameny Eliška Balharová. Environmentální studia popíše jako ochranu životního prostředí, to prý už všichni chápou. U sociální antropologie zatím jednoduchou definici nenašla.

Studovat ochranu životního prostředí chtěla vždycky, ale nesedělo jí přírodovědné zaměření. Fakulta sociálních studií byla jasnou volbou. Protože studium je v mnohých případech koncipováno pouze jako dvouoborové, přibrala si sociální antropologii. „Přišla mi nejvíce prakticky zaměřená, není to jen nějaká teorie,“ vysvětluje studentka.

„Rodiče mi mou volbu mlčky odsouhlasili, i když se jim to asi úplně nezdálo. Prarodiče otevřeně prohlásili, že jsem se zbláznila,“ směje se Eliška Balharová.

Tvrdí, že díky studiu dokáže lépe argumentovat. „Kdysi jsem měla jen názor, teďka už si ho dokážu obhájit i argumenty,“ přemýšlí studentka. O tom, co by mohl dělat člověk, který vystuduje sociální antropologii, nemá představu. Vystudovaný environmentalista se může uplatnit například v různých hnutích, jako je Duha. Eliška Balharová při studiu pracuje pro neziskovou organizaci Veronica. „Není mi nepříjemná představa, že bych tam zůstala i po škole,“ přemítá.

Studium změnilo i její vztah k přírodě. „Kdysi jsem byla typický výletník, ven se šlo, když bylo pěkně. Dneska mi to venku přijde hezké, i když je škaredě. Kdybych si měla znovu vybrat, co studovat, nad environmentalistikou bych určitě neváhala,“ uzavírá Eliška Balharová.


Student teorie interaktivních médií: Každý, koho tento obor baví, najde uplatnění

Když se řekne teorie interaktivních médií, leckdo si pomyslí: pavěda. Snaha katedry zaplnit prázdné místo. Nemožnost budoucího uplatnění. Student prvního ročníku tohoto oboru na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, Jakub Smyček, však o svém oboru mluví s nadšením a odhodláním.

„Chtěl jsem studovat obor, který bude mít něco společného s hudbou, filmem a komunikací s lidmi. Zatím jsem spokojený,“ tvrdí Jakub Smyček. Pochvaluje si nabídku předmětů, včetně těch povinných, za všechny jmenuje například kyberkulturu, psychologii umění nebo psychoterapii uměním. Líbí se mu, že jeho kamarádi z fakulty jsou muzikologové nebo studenti hudební vědy. „Sám jsem muzikant,“ vypráví aktivní hudebník, „a získal jsem spoustu nových kontaktů.“

Když ostatním vypráví, co studuje, většina lidí se diví. „Taťka si představoval, že budu studovat práva. Právníci se mají dobře, hodně vydělávají. Ale já jsem chtěl dělat to, co mě baví. I když nebudu mít moc peněz,“ vypráví student. „Jakmile se snažím vysvětlit, co studuji, ostatní se většinou smějou. Prý je to blbost, snaha zaplnit prázdné místo na fakultě. Já si to nemyslím. Podle mě tento obor má velkou budoucnost. Oni to časem pochopí,“ vysvětluje Jakub Smyček.

Obor je hodně mladý, absolventi vlastně ještě neexistují. Proto je zatím ještě těžké odhadovat, kde by se mohli uplatnit. „Troufám si ale tvrdit, že naše spektrum je dost široké a koho tento obor baví, uplatnění najde. Ne třeba v malém městě, ale ve větších městech určitě,“ domnívá se student.

„Baví mě a hodně času mi zabírá práce s mladými lidmi. V jednom společenství dělám vedoucího, organizuji různé akce a aktivity. V budoucnu bych chtěl určitě dělat něco pro lidi. Zatím nevím konkrétně co, ale na to přijdu,“ dodává Jakub Smyček s úsměvem.