Uběhl měsíc, během kterého měli čtenáři Žurnalistů na-lajně možnost podělit se o svoje příběhy z dojíždění. Prokázalo se, že vlaková doprava poskytuje svým zákazníkům neméně zvláštních zkušeností než autobusová. A také že je oblíbenější.
Celý příspěvek
Výsledky ankety
O výsledky se rozhodně nelze opírat, počet respondentů by musel činit alespoň 1000. V případě tohoto průzkumu jich bylo zaznamenáno jen 53. Jedná se tedy jen o orientační údaje.
1. otázka: Jak jezdíte za školou/domů?
a) autobusem – 37%
b) vlakem - 49%
c) autem, na motorce – 4%
d) nedojíždím – 10%
2. otázka: A jak často?
a) denně – 5%
b) každý týden, obtýden – 34%
c) jednou měsíčně – 39%
d) jak kdy – 23%
Předchozí příspěvek o dojíždění ZDE.
Vlaková story – příběh čtenářů
Poté, co se první příhoda odehrávala v autobuse, bylo rozhodnutí umístit druhou do vlaku nasnadě. Protože nejvíce inspirativními se staly zkušenosti ženy-čtenářky, je i vyprávění sepsáno v ženském rodě. Směr cesty je tentokrát z Brna, spravedlivému rozdělení všech opačných prvků do obou příběhů bylo tedy učiněno za dost.
Svými zážitky pro tvorbu přispěla:
Kateřina Kalábová, studentka 3. ročníku oboru Speciální pedagogika komunikační techniky, PdF, Univerzita Palackého, Olomouc
Trasa Brno – Olomouc
V Brně sice nebydlím ani nestuduji, ale toto město je pro mě podstatným přestupním uzlem. Vlak, kterým pokračuji ve své jízdě za školou do Olomouce, čekává na zpožděné vlaky, dokud nedojedou, což se nejednou stalo mou záchranou, když jsem i já do Brna nepřijela zrovna včas. Jednou sice stíhám přestup, přede mnou se ale rázem obejvuje další výzva, najít si místo. Zkouším kupé s párem mladých lidí, podle zavazadel nejspíš taky studentů. Dostává se mi odpovědi, že čekají ještě asi na tři lidi. Jelikož míst je osm, já se ještě vejdu. Za chvíli si přisedá ještě dvojice starších žen a vlak se pomalu dává do pohybu, avizovaní tři společníci nikde. Pravděpodobně ti dva doufali v soukromí, ale já a babičky jsme jim ho zkazily. Na druhou stranu se vlastně třech spolucestujících dočkali.
Jen vlak nabere rychlost, začínají postarší výletnice nad mapou rozebírat svůj itinerář, mladí, hladíce se na rukou a stehnech, si cosi vrkají do ouška a já si čtu, jízdenku připravenou k revizi. Nastalou chvíli ticha po odchodu „štiplístka“ přerušuje typický šustot alobalu, to když dámy vytahují svačinku v podobě řízků s chlebem. Jemné mlaskání se začíná ozývat i od tulícího se párečku, což stařeny s plnými ústy vyjeveně pozorují. Mít místo řízků popcorn, vypadaly by jak v kině v první řadě. Mazlové si nás nevšímají, ale je skutečně obtížné, abychom mohly udělat i my totéž. Obzvlášť ve chvíli, kdy slečna s rukou pod partnerovými džínsy zkoumá jeho pozadí se slovy: „Máš na sobě ty moje, jo?“
Ve Vyškově všichni čtyři spolucestující vystupují a já si konečně sedám k oknu. Klidu si neužívám dlouho, do vlaku se hrne škola jedoucí z volejbalového turnaje. Ke mně si samozřejmě sedá rovnou sedm rozjívených děcek. Pokaždé, když si někdo z nich doslova hrcne, já na sedadle nadskočím deset centimetrů do vzduchu. Jejich pubescentní komentáře se, jak jinak, nevyhnou ani mě. Kvůli svému tlustému svetru jsem pro ně hned paní čekající mimino. Upřeně a se zatnutými zuby se dívám do knížky a v duchu se modlím, ať jsme v Přerově co nejdřív.
Protože na přestup mám jen pět minut, z kupé vybíhám hned jako první. Nebo spíš vyskakuji, překonávajíc barikádu batohů, které si leniví školáci ani nebyli s to hodit nahoru nad sebe. Osobák do Olomouce stíhám a společnost mi přichází dělat asi pětapadesátiletá dámička. Celá je sladěná do černé a růžové. Pod černým kabátem odhaluje černý rolák a sukni. V černých silonkách oděné nohy si obula do vysokých růžových kozaček s hustě chlupatým lemem. Z krku si sundala růžovou šálu a z ramene stejně barevně vyvedenou kabelku. Z ní vytáhla apartní růžový pilníček, kterým si zdokonalovala tvar růžově nalakovaných nehtů. Když si všimla šmouhy na botě, promptně vytáhla ne jiný než růžový kapesníček. Při pohledu na svoje boty, kde takových vad na kráse byla asi tisícovka, jsem ztěžka polkla. Pocit trapnosti z neupravené obuvi mě ale nemusel trápit dlouho. Vlak začal zpomalovat, aby na olomouckém nádraží zakončil svou pouť.
Celý příspěvek
Výsledky ankety
O výsledky se rozhodně nelze opírat, počet respondentů by musel činit alespoň 1000. V případě tohoto průzkumu jich bylo zaznamenáno jen 53. Jedná se tedy jen o orientační údaje.
1. otázka: Jak jezdíte za školou/domů?
a) autobusem – 37%
b) vlakem - 49%
c) autem, na motorce – 4%
d) nedojíždím – 10%
2. otázka: A jak často?
a) denně – 5%
b) každý týden, obtýden – 34%
c) jednou měsíčně – 39%
d) jak kdy – 23%
Předchozí příspěvek o dojíždění ZDE.
Vlaková story – příběh čtenářů
Poté, co se první příhoda odehrávala v autobuse, bylo rozhodnutí umístit druhou do vlaku nasnadě. Protože nejvíce inspirativními se staly zkušenosti ženy-čtenářky, je i vyprávění sepsáno v ženském rodě. Směr cesty je tentokrát z Brna, spravedlivému rozdělení všech opačných prvků do obou příběhů bylo tedy učiněno za dost.
Svými zážitky pro tvorbu přispěla:
Kateřina Kalábová, studentka 3. ročníku oboru Speciální pedagogika komunikační techniky, PdF, Univerzita Palackého, Olomouc
Trasa Brno – Olomouc
V Brně sice nebydlím ani nestuduji, ale toto město je pro mě podstatným přestupním uzlem. Vlak, kterým pokračuji ve své jízdě za školou do Olomouce, čekává na zpožděné vlaky, dokud nedojedou, což se nejednou stalo mou záchranou, když jsem i já do Brna nepřijela zrovna včas. Jednou sice stíhám přestup, přede mnou se ale rázem obejvuje další výzva, najít si místo. Zkouším kupé s párem mladých lidí, podle zavazadel nejspíš taky studentů. Dostává se mi odpovědi, že čekají ještě asi na tři lidi. Jelikož míst je osm, já se ještě vejdu. Za chvíli si přisedá ještě dvojice starších žen a vlak se pomalu dává do pohybu, avizovaní tři společníci nikde. Pravděpodobně ti dva doufali v soukromí, ale já a babičky jsme jim ho zkazily. Na druhou stranu se vlastně třech spolucestujících dočkali.
Jen vlak nabere rychlost, začínají postarší výletnice nad mapou rozebírat svůj itinerář, mladí, hladíce se na rukou a stehnech, si cosi vrkají do ouška a já si čtu, jízdenku připravenou k revizi. Nastalou chvíli ticha po odchodu „štiplístka“ přerušuje typický šustot alobalu, to když dámy vytahují svačinku v podobě řízků s chlebem. Jemné mlaskání se začíná ozývat i od tulícího se párečku, což stařeny s plnými ústy vyjeveně pozorují. Mít místo řízků popcorn, vypadaly by jak v kině v první řadě. Mazlové si nás nevšímají, ale je skutečně obtížné, abychom mohly udělat i my totéž. Obzvlášť ve chvíli, kdy slečna s rukou pod partnerovými džínsy zkoumá jeho pozadí se slovy: „Máš na sobě ty moje, jo?“
Ve Vyškově všichni čtyři spolucestující vystupují a já si konečně sedám k oknu. Klidu si neužívám dlouho, do vlaku se hrne škola jedoucí z volejbalového turnaje. Ke mně si samozřejmě sedá rovnou sedm rozjívených děcek. Pokaždé, když si někdo z nich doslova hrcne, já na sedadle nadskočím deset centimetrů do vzduchu. Jejich pubescentní komentáře se, jak jinak, nevyhnou ani mě. Kvůli svému tlustému svetru jsem pro ně hned paní čekající mimino. Upřeně a se zatnutými zuby se dívám do knížky a v duchu se modlím, ať jsme v Přerově co nejdřív.
Protože na přestup mám jen pět minut, z kupé vybíhám hned jako první. Nebo spíš vyskakuji, překonávajíc barikádu batohů, které si leniví školáci ani nebyli s to hodit nahoru nad sebe. Osobák do Olomouce stíhám a společnost mi přichází dělat asi pětapadesátiletá dámička. Celá je sladěná do černé a růžové. Pod černým kabátem odhaluje černý rolák a sukni. V černých silonkách oděné nohy si obula do vysokých růžových kozaček s hustě chlupatým lemem. Z krku si sundala růžovou šálu a z ramene stejně barevně vyvedenou kabelku. Z ní vytáhla apartní růžový pilníček, kterým si zdokonalovala tvar růžově nalakovaných nehtů. Když si všimla šmouhy na botě, promptně vytáhla ne jiný než růžový kapesníček. Při pohledu na svoje boty, kde takových vad na kráse byla asi tisícovka, jsem ztěžka polkla. Pocit trapnosti z neupravené obuvi mě ale nemusel trápit dlouho. Vlak začal zpomalovat, aby na olomouckém nádraží zakončil svou pouť.
